3000 SLOV O ČESKÉ SITUACI
Článek předního českého novináře Karla Pacnera s názvem MÁM STRACH O NAŠI ZEMI přišel do redakce Reflexu v předvečer dvou důležitých událostí: předseda sociální demokracie Jiří Paroubek nejdříve odmítl hlasovat o mimořádných volbách, které předtím sám vyvolal, čímž uvrhl Česko do politické nestability. Krátce nato kabinet amerického prezidenta Baracka Obamy odmítl budování systému protiraketové obrany ve střední Evropě. Vyvolal tím OTÁZKU BEZPEČNOSTNÍCH GARANCÍ středoevropských zemí ve vztahu k Rusku.
Od první chvíle jsme věděli, že text Karla Pacnera překračuje hranice běžné politické publicistiky. Proto jsme se mu rozhodli dát prostor doplněný prvními anketními reakcemi. Považujeme jeho myšlenky za natolik důležité, že chceme v příštích číslech dát prostor k následné diskusi.
Do začátku devadesátých let spadalo někdejší Československo do komunistického bloku v čele se Sovětským svazem. Po převratu v listopadu 1989 jsme se radovali ze svobody, ale trvalo nějakou dobu, než jsme si plně uvědomili, že Západ včetně Německa, odkud vyšlehly dvě světové války, už není naším nepřítelem. A potom jsme se snažili sžívat s našimi západními sousedy, vracet se k pozapomenutým dobrým mravům a pravidlům. V březnu 1999 jsme se stali členy Severoatlantické aliance a v květnu 2004 i Evropské unie.
Nicméně mnohé tradiční způsoby socialistického myšlení v nás přežívají - doufejme, že až příští generace, které plně poznají svět a jeho hodnoty, se od nich oprostí. A také chybí republice větší důvěryhodnost. Nutno říct, že výstřelky z Topolánkových italských prázdnin však blednou ve srovnání s pokusy o destabilizaci státu, jak nám to předvádí Jiří Paroubek ve snaze se vrátit k moci. Tahle dobrodružná politika nás ukazuje světu spíš jako rozkolísanou jihoamerickou banánovou republiku než jako zralou evropskou demokracii.
ZPÁTEČKA KE STALINOVI
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let Sovětský svaz ztroskotal a s ním i komunistická ideologie. Nakonec zůstalo Rusko v hranicích, jaké mělo někdy na počátku 18. století - přišlo tedy o přilehlé oblasti, jež krvavě dobylo. V uplynulém desetiletí tam proběhla divoká privatizace, která udělala z řady komunistických a bezpečnostních kádrů milionáře a multimilionáře, zatímco chudáci ještě víc zchudli. Boháči využívali rovněž zahraničních tajných účtů ústředního výboru komunistické strany a KGB, původně určených na uplácení špiónů a cizích komunistů. Bezuzdně z toho těžily i západní společnosti. Firmy vzniklé z podezřelého kapitálu expandovaly do celého světa a s nimi i roty vyzvědačů. Ruští zbohatlíci hledali lepší život na Západě a vedle nich se za hranice hrnuly gangsterské tlupy, jimž začalo být Rusko malé.
Sdělovací prostředky, které přišly o náhubek cenzury, se rozepsaly o všech zločinech komunismu a pomáhaly nastolovat demokratické poměry v zemi. Vznikla prapodivná směs demokracie, chaosu, bídy a nezřízeného bohatství.
V té době se Kreml za panování špásujícího prezidenta Borise Jelcina spíš staral o své přežití, na ambice o světovládu neměl skutečnou sílu. I když "americký imperialismus" a NATO pořád zůstávaly v myslích Rusů strašákem. Mnozí nepřestávali tesknit po sovětské supervelmoci - vždyť s ní musel uctivě jednat celý svět, ne jako nyní, kdy se země stala příživníkem ostatního světa.
Začátkem roku 2000 zvolil nemocný Jelcin za svého následovníka vysloužilého podplukovníka výzvědné služby KGB Vladimira Putina. Nový prezident si upevnil moc pomocí svých spolubojovníků z KGB a z rodného Leningradu, nyní opět Petrohradu. Svobodě, již provozovali novináři, někteří poslanci a obhájci lidských práv, nasadil náhubek. Miliardáři, kteří mu nechtěli sloužit, uprchli do zahraničí anebo je posadil do vězení. Nastalo druhé přerozdělování moci a majetku ve prospěch státu a jeho kremelských manipulátorů.
Veřejnost si získal nový vládce tím, že penzistům posílá jejich penze a dělníkům mzdy. Ještě víc popularity mu přidalo hlasité připomínání někdejší slávy Sovětského svazu a jeho vítězství nad Německem pod vedením "geniálního" Stalina. Desetimilióny mrtvých, kteří se nevrátili z koncentráků čili gulagu, z vězení a ze sebevražedných útoků na frontě, stejně jako desetimilióny vězňů, jež trpěly, byly zapomenuty. Car Vladimir nastolil autoritářský systém, který si příliš nezadá s režimem, jaký byl za vlády rodu Romanovců.
Ale obyčejným lidem to nevadí, polepšili si, žije se jim lépe. Na devadesátá léta vzpomínají jako na období chaosu a zbídačování. Demokracii, k níž nevědomky směřovali s Jelcinem, předtím nikdy nepoznali. Nevědí tedy, co ztratili.
OVLÁDNUTÍ SVĚTA
Třebaže i Jelcin se snažil zvýšit mezinárodní prestiž Ruska, teprve Putin se do ní radikálně vložil. Zahraniční politice vytyčil dva cíle: ovládnout nejen ztracené sovětské republiky a země někdejší Varšavské smlouvy, tedy "blízké zahraničí", jak zní nový termín pro bývalé komunistické země, nýbrž celou Evropu. Tentokrát nebudou ruští vojáci prolévat krev na bojištích - Kreml se ohání energetickou zbraní. Evropská unie na něm dost závisí - dovozy z Ruska kryje čtvrtinu své spotřeby plynu a pětinu ropy. Stačí tedy občas přivřít kohoutky a vzpurné vlády se poddají. Kromě toho petrodolary a dříve ulité dolary umožňují ruským firmám, jež se honosí anglickými názvy a mnohdy je vedou špióni, pronikat kamkoli. U nás mají zájem nejen o strategické podniky, jako je třeba pražské letiště, distributory energií, jaderné elektrárny, ale nepohrdnou ani sklárnami Crystalex Nový Bor, kde přeplatí domácího zájemce o desítky miliónů. Vědí, že se jim to vyplatí - s mocí ekonomickou přichází pozvolna i moc politická.
Klausovy vlády se pokusům Rusů o proniknutí do klíčových českých podniků ubránily. Ministr vnitra Jan Ruml to na zasedání kabinetu připomínal. Za panování socialistů tato zábrana padla - řadu firem získal ruský kapitál, ať už přišel v průhledné podobě, anebo zahalen do západních praporů. Bohužel se zdá, že ani Topolánkově pravicové vládě takové obchody nevadily - peníze některé politiky zaslepily.
Ovšem největším malérem začínají být čeští levicoví politici. Komunisté vnímají Rusko tradičně jako svou bolševickou baštu, jim se divit nemůžeme. Politiku opřenou o Kreml už delší dobu prosazuje Lubomír Zaorálek, stínový socialistický ministr zahraničí, který působí dojmem promoskevského agenta.
Karel Pacner